Dva budíčky pro evropskou bezpečnost

Diskusi o evropské bezpečnosti zásadně posunuly dva „budíčky“ – jeden vojenský, druhý politický. Prvním byla v únoru 2022 mnohasměrná ruská invaze na Ukrajinu, jejímž cílem bylo přetvořit vnímanou sféru vlivu Ruska. Evropské politické elity si v jejím důsledku plně uvědomily závažnost ruské hrozby pro bezpečnost Evropyi vojenské kapacity nutné k odvrácení budoucí agrese.

Druhým impulzem je návrat Donalda Trumpa do Bílého domu, který oživuje americkou zahraničněpolitickou logiku nahlížející na NATO spíše jako na nevýhodnou investici s nedostatečným sdílením břemene než jako na důvěryhodný strategický nástroj odstrašení. Nejistota ohledně dlouhodobého amerického závazku vůči Evropě – posílená transakčním pojetím vztahů naznačeným například dohodou USA–Ukrajina o strategických surovinách – vede evropské představitele k prosazování „strategického kompasu“. Jeho cílem není nahradit Spojené státy, ale vyvážit obranné úsilí prostřednictvím skutečného sdílení břemene tak, aby zůstala zachována odstrašovací funkce dle článku 5.

V reakci na tyto systémové otřesy se tato analýza zaměřuje na dvě vzájemně propojené dimenze evropské obrany: kapacitu domácího obranného průmyslu a možnost evropského jaderného odstrašení nezávislého na americkém jaderném deštníku. Obě oblasti odrážejí snahu Evropy o větší strategickou soběstačnost v případě kolísání amerických závazků a zároveň ukazují existující modely, které již dnes přetvářejí evropskou obrannou strategii.

Domácí obranný průmysl

Cílem tzv. „euro-shoringu“ je ukotvit klíčové dodavatelské řetězce uvnitř eurozóny prostřednictvím investic do partnerských států, které disponují vyšší tolerancí rizika a akutnějším vnímáním hrozby ruské agrese. Odlišné historické zkušenosti a geografická poloha vedly v evropských metropolích k různým prioritám v oblasti obranně-průmyslové spolupráce. Po invazi na Ukrajinu se však tyto rozdíly významně zmenšily, což otevřelo prostor pro přesun části průmyslového rozvoje z bohatších západoevropských států do střední Evropy a Pobaltí.

Příkladem jsou iniciativy německých a francouzských firem budovat výrobní kapacity munice v Polsku, Česku či Litvě. Tyto projekty kombinují bezpečnější „friend-shoring“ dodavatelských řetězců s posilováním celoevropské produkce. Využívají také volného pohybu kapitálu v rámci eurozóny a zasazují bilaterální spolupráci do širšího institucionálního rámce.

Euro-shoring přináší efektivní příležitosti pro zvyšování výrobní kapacity v rámci NATO. Samotná produkce munice však nestačí k tomu, aby Evropa získala plnohodnotnou schopnost odstrašení potenciální hrozby; bude zapotřebí hlubší a strukturálnější průmyslové spolupráce.

Snižování závislosti na amerických platformách

Nepředvídatelnost dodávek amerických zbraňových systémů vytvořila prostor pro rozvoj robustnějších a interoperabilních evropských řešení. To platí navzdory historické závislosti NATO na americké dominanci v oblasti protivzdušné obrany, ztělesněné systémem Patriot, který je v Evropě nejrozšířenější.

Pořízení těchto systémů zároveň vyžaduje vysokou míru důvěry mezi výrobcem a uživatelem, neboť jsou dlouhodobě závislé na výcviku, údržbě a dodávkách náhradních dílů. Riziko, že by tato závislost mohla být využita k politickému tlaku na spojence, posílilo evropské snahy diverzifikovat nákupní politiku.

Ačkoli izraelské systémy protivzdušné obrany představují kvalitní a technicky kompatibilní alternativu, současná dánská debata o akvizicích ukazuje, že klíčovými kritérii zůstávají dostupnost a interoperabilita v rámci NATO. To vede Kodaň k preferenci evropských řešení před americkými i izraelskými alternativami. V tomto kontextu představuje systém SAMP/T, vyráběný společným podnikem Eurosam, konkurenceschopnou evropskou alternativu. Přestože je v oblasti středního dosahu operačně slabší než Patriot, jeho pořízení je v krizových časech politicky i logisticky méně rizikové.

Projekt Eurosam, vedený společností Thales a nadnárodní skupinou MBDA (Airbus, BAE Systems a Leonardo), ilustruje význam průmyslové spolupráce jako způsobu posílení domácí produkce, snížení rizik spojených s nejistotou amerických závazků a zachování interoperability v rámci NATO – a to bez překročení politicky citlivé hranice prohlubování integrace EU.

Ačkoli červnový summit NATO v roce 2025 a posílení amerických systémů protivzdušné obrany v Evropě naznačují, že obavy z amerického „opuštění“ mohou být nadsazené, hlavním třecím bodem zůstává sdílení obranných výdajů. Trumpovo prezidentství však do transatlantických vztahů vneslo dostatek nejistoty, aby Evropa začala přetvářet svůj obranný průmysl tak, aby byl co nejodolnější vůči rizikům nepředvídatelnosti a transakční politiky.

Strategické jaderné odstrašování

Rostoucí nejistota ohledně budoucnosti amerických bezpečnostních garancí přiměla evropské představitele zvažovat, zda není nutné vybudovat jaderné odstrašení nezávislé na americkém jaderném deštníku.

Základ strategického postoje NATO historicky spočíval v amerických bezpečnostních zárukách a rozmístění jaderných zbraní v Evropě, které poskytovaly strategickou hloubku a odstrašovaly Sovětský svaz a Rusko. Hlavním koordinačním fórem v této oblasti je Nuclear Planning Group (NPG), jež umožňuje konzultace o jaderné politice a scénářích odstrašení. Přesto konečné rozhodnutí o použití amerických jaderných zbraní zůstává výhradně v rukou prezidenta USA.

NPG tak de facto umožňuje evropským státům uplatňovat své bezpečnostní zájmy v raných fázích americké jaderné politiky a zároveň být informovány o rozhodnutích s přímým dopadem na evropskou bezpečnost. Přesto je účinnost tohoto odstrašení zranitelná vůči poklesu americké kredibility, neboť chybí alternativní pojistky.

Francie se této závislosti snaží vyhnout záměrným setrváním mimo NPG a zachováním plné autonomie své jaderné doktríny a síly odstrašení (force de dissuasion). Právě tato nezávislost však paradoxně činí Francii nejrealističtějším kandidátem na částečné vyvážení nejistoty amerických závazků.

Francie jako klíčová alternativa

Samotné francouzské kapacity k plnohodnotnému jadernému deštníku nestačí. Politicky i ekonomicky je Francie úzce provázána s kontinentální Evropou, což zvyšuje důvěryhodnost jejího odstrašení skrze sladění společných zájmů. Oznámení prezidenta Macrona, že je otevřen debatě o možné roli francouzských jaderných sil při „odstrašení našich spojenců“, se setkalo s pozitivní odezvou politických lídrů i veřejnosti – 59 % dotázaných totiž uvedlo, že je v zájmu Francie chránit další evropské státy, včetně prostřednictvím jaderných zbraní.

Francouzský jaderný arzenál je však nevyvážený: zhruba 290 hlavic je dominantně soustředěno v námořní složce, přičemž 280 je rozmístěno na ponorkách třídy Triomphant. Leteckou složku doplňuje přibližně 50 střel s plochou dráhou letu odpalovaných z letounů Rafale.

Tato struktura zajišťuje schopnost druhého úderu, avšak neposkytuje dostatečně viditelné a diferencované schopnosti pro efektivní signalizaci vůči silnější jaderné mocnosti. Navíc francouzská doktrína „posledního varování“, která připouští první použití, není plně sladěna s charakterem arzenálu a může vést k eskalační logice vzájemně zaručeného zničení.

Proč Spojené království zaostává 

Průmyslová i operační závislost Spojeného království na Spojených státech nepřináší evropskému strategickému odstrašení žádnou přidanou hodnotu. Z průmyslového hlediska Spojené království nevlastní klíčové kapacity svého jaderného systému Trident – jeho technické jádro je vyvíjeno a udržováno ve spolupráci s USA. Ještě podstatnější je skutečnost, že britské jaderné zacílení je závislé na amerických satelitních systémech. Stejně jako Francie je i Británie téměř výhradně odkázána na námořní složku jaderné triády, bez pozemních systémů a pouze s omezenou leteckou údernou kapacitou.

I kdyby se Spojenému království hypoteticky podařilo průmyslově a operačně se od USA odpoutat, britská jaderná doktrína je dnes pevně ukotvena v rámci kolektivní obrany NATO. Přesun této role směrem k alternativní francouzsko-britské jaderné záštitě by proto mohl oslabit soudržnost aliance a vyvolat zásadní politické napětí.

Nevyvážená struktura jaderných sil obou zemí a jejich obtížně slučitelné doktríny tak naznačují, že ani přes deklarace vyplývající z Northwoodské dohody nemohou bilaterální francouzsko-britské iniciativy bez rozsáhlých investic a hlubokých změn v jaderných kapacitách nahradit stávající americký jaderný deštník.

Strategický obrat pro evropskou obranu

Evropa vstoupila do rozhodující fáze a má omezený čas vymezit budoucí podobu své obrany. Nová, vyváženější a důvěryhodná bezpečnostní architektura však musí stát na politicky průchodných řešeních, která nepřekračují práh hlubší evropské integrace. Zároveň musí být schopna účinně odrazovat ruskou agresi v prostoru, který Kreml považuje za svou sféru vlivu, a zároveň odolávat nejistotě spojené se stále transakčnější povahou americké zahraniční politiky. Projekty jako systém SAMP/T v rámci konsorcia Eurosam nebo Northwoodská deklarace proto představují první nezbytné politické a průmyslové signály, které propojují nezávislá evropská řešení s klíčovými bezpečnostními zájmy.

Evropští obranní plánovači budou muset přizpůsobit investiční i akviziční politiku a posunout pozornost od čistě alianční logiky směrem ke kontinentální komparativní výhodě. Lepší využití potenciálu integrovaného evropského trhu může výrazně podpořit rozvoj průmyslové základny. Tento posun zároveň otevírá prostor pro středně velké evropské zbrojní firmy, které se mohou specializovat na konkrétní potřeby Evropy a zaplnit mezery v oblastech dosud dominovaných americkými dodavateli.

Od národní nezávislosti ke kolektivním zárukám

Když prezident Macron navrhl, že Francie bude o své jaderné doktríně konzultovat se spojenci, došlo k zásadnímu posunu ve strategických závazcích Paříže – jak vůči partnerům, tak vůči protivníkům. Pokud to Francie myslí vážně s proměnou své jaderné politiky z modelu založeného na národní autonomii na roli širšího strategického garanta, bude muset vstoupit do Skupiny NATO pro jaderné plánování (NPG) a zásadně upravit svou jadernou doktrínu i rozmístění sil tak, aby této roli odpovídaly. Francie by si přitom mohla ponechat výhradní pravomoc rozhodovat o použití svých jaderných zbraní, podobně jako Spojené státy, zároveň by však posílila pojistky zachovávající důvěryhodnost článku 5 v situaci rostoucích obav z oslabování amerických závazků.

Nová, vyváženější obranná architektura si bude vyžadovat cílená, vysoce účinná ad hoc řešení, která budou kompatibilní se stávajícími institucemi a společně zvýší minimální úroveň bezpečnosti pro všechny aktéry. Zároveň však platí, že v prostředí omezené politické vůle k hlubší evropské integraci bude tato architektura muset vznikat především iniciativou jednotlivých států. Pravděpodobnými hybateli evropské obrany se tak stanou pobaltské a středoevropské země, jejichž vnímání hrozby ruské agrese je výrazně silnější a které zároveň vykazují vyšší ochotu k aktivnímu kroku – za předpokladu, že jejich iniciativy získají podporu Německa a Francie a zůstanou kompatibilní se zavedenými institucionálními rámci.